Františkovi bylo 50 let. V pokročilém stadiu onkologického onemocnění si přál zůstat doma – se svou manželkou a malou dcerou. Aby mohl být závěr jeho života tam, kde to měl nejraději, zapojil se do péče celý tým Domácí hospicové péče.

Situace rodiny byla velmi náročná. Žili v malém bytě, kde se přirozeně potkávala širší rodina, a společně hledali cestu, jak zvládnout každodenní péči i těžká témata, která nemoc přinášela.

„U této rodiny jsme nevnímali jen zdravotní stav pacienta. Byli jsme tu pro všechny, kteří potřebovali podporu. Pomáhali jsme hledat citlivý způsob, jak mluvit o nemoci, jak připravit rodinu na loučení a jak podpořit i malou dceru,“ říká Kateřina Bakešová z Domácí hospicové péče.

Velkou součástí péče byla také podpora malé Aničky. Společně s rodinou hledali způsob, jak jí situaci přiblížit s ohledem na její věk a prožívání. Při první návštěvě si Anička hrála s týmem a z nafouknuté rukavice vytvořila balónky, na které kreslila usměvavé obličeje. Při poslední návštěvě už na rukavici nakreslila smutný obličej a řekla jednoduchou větu:

„Já jsem smutná, umřel mi tatínek.“ 

Byla to dětská věta plná bolesti, ale také důvěry a pochopení. Díky podpoře rodiny a péči celého týmu mohl František zůstat doma až do konce.

Jeho blízcí dostali možnost být spolu, rozloučit se a prožít poslední chvíle v kruhu rodiny. 

 

Domácí hospicová péče a Poradna Domácí hospicové péče nejsou jen o chvílích loučení. Jsou o doprovázení, blízkosti a podpoře rodin, které hledají cestu, jak náročné období zvládnout společně.