22. prosince 2021
Aktuálně Dom. hospicová péče
Když umírá pacient, je to vždy těžké, i přesto, že je to náplň naší práce. Když umírá mladý pacient, je to ještě těžší. Když umírá zdravotní sestra, dotýká se nás to ještě víc. Všechny pomáhající profese ze sebe vydávají v práci velký kus sebe, na místo toho, aby si to šetřily domů. Proto, když je pacientkou „jedna z nás“, máte potřebu jí to za všechny její vydání, alespoň na okamžik trochu vrátit.
Paní Blanka (47 let) žila s vážnou a velmi těžkou nemocí řadu let, přes veškerá velká omezení žila naplno, uměla se obklopit skvělými lidmi, rodinou a všechny je sdružovat. S každým nově přicházejícím omezením byla statečná, přijímala ho a uměla s ním žít s úsměvem na rtech, a to doslova do té oné poslední chvíle. Poslední rok s nemocí, byl velmi těžký a nejeden měsíc života vypadal jako poslední. Ale paní Blanka vždy zabojovala. Při jednom ze zvratů ve zdravotním stavu, byla rodinou na doporučení lékařky oslovena naše domácí hospicová péče.
Naskočili jsme do krásně fungující komunity, kde zpočátku stačilo jen pár drobných změn v medikaci. Důležité bylo vytvoření plánu a nespočet rozhovorů, co bude dál, co paní Blanka chce, a hlavně co nechce, dále podpora manžela a dvou dcer. Při své nemoci, kdy zažívala svůj velký diskomfort, vždy myslela v první řadě na komfort a potřeby ostatních, včetně pečovatelek, asistentek, zdravotních sester i lékařů, anebo možná právě proto...
Málo kdy se obešla návštěva bez krásného rozhovoru a hrnku dobrého kafe. Když jsme si kafe nedali, museli jsme mít pádný důvod a vynahradit si to příště. Došlo i na řadu těžkých rozhovorů. Někdy její statečnost naprosto lidsky a právem převálcoval strach, nespravedlnost, smutek i bezmoc, ale vždy se zvládla vrátit do svého krásného úsměvu a optimismu. Do péče zasáhla i covidová situace. Pro paní Blanku byly distanční kontroly nekomfortní, měla ráda kontakt s lidmi, i přes zhoršující se dorozumívání. Přes velká omezení, zvládla mít na povel celou domácnost, fungování rodiny, i péči o sebe, s blížícím se koncem pro ni bylo moc důležité mít všechno uzavřené i připravené na dobu, až tu nebude. Dcery uměly upéct muffiny a bábovky, tak jak ona je dělávala. Zařídila sportovní vybavení pro dcery, protože když ještě mohla, vášnivě sportovala. I nás kontrolovala, jestli nežijeme jen prací, ale děláme i něco pro sebe. Jako správný zdravotník, i odbornou pomoc měla pod dohledem a k některým rozhodnutím vedla klikatější cesta, ale velkou roli pro kvalitní péči a doprovázení, sehrála plná důvěra k naší paní doktorce.
S blížícími se Vánocemi, se násobil strach, jestli budou… a právem. Paní Blanka stihla zařídit dárky, perníčky, úklid i výzdobu, Vánoce už nestihla…, ale rodina je s myšlenkou na ni prožila se vším, co měla ráda.
Poslední dny byly těžké, ale zároveň lidsky krásné, dům plný jídla od neustále proudících návštěv, tak jak to známe z „amerických filmů“, plný hudby, vůní, slz i smíchu, občas i s kapkou Ginu – ne na žal, ale na oslavu života. Manžel úžasně fungoval a byl jí oporou do poslední chvíle. Její bývalé kolegyně si na úkor svých rodin v předvánočním čase, neváhaly doslova rozdělit služby u Blančina lůžka, aby rodina nezůstala sama, protože paní Blanka by to pro ně neváhala taky udělat. I chod naší služby se v určitém okamžiku plně přizpůsobil potřebám této péče a všichni členové týmu pracovali na tisíc procent, aby ostatní pacienti a rodiny nic nepocítili.
Když tiše vydechla, v místnosti zazněla věta, „narodila se na Čarodejnice, ale umřela na Slunovrat, no, protože byla VÍLA...“ A na nebi zářila Betlémská hvězda, na cestu. A toto je DAR, že i přes smrt, která si nevybírá, neumíráte sami, protože jste se snažili žít dobře a víc jste dávali, než brali…, ne každý má to štěstí.
Napsala: Mgr. Anna Michlová, zdravotní sestřička týmu Domácí hospicové péče
