12. července 2024
Aktuálně Dom. hospicová péče
V myslích a srdcích života našeho domácího hospice není spojován úspěch s vyléčením a uzdravením bolesti těla, nejsme zvyklí takto uvažovat, hodnotu úspěchu má pro nás duševní pohoda pacientů, mírnění potíží odpovídající zdravotnímu stavu, jistota a důvěra v navázaném vztahu v rodinách, a to, čemu říkáme pokojné umírání „až do konce“. říká Mgr. Marta Doleželová z Domácí hospicové péče Oblastní charity Hradec Králové.
Přinášíme naději ve zdánlivě beznadějném a blízkost do osamění. Cílem, k němuž směřuje naše kolektivní úsilí, není pouze tabulka s počty ošetřených, náš úspěch je vyměřován počty rodin, jež nám s důvěrou svěřují péči o své blízké v závěru života. Nezřídka se pak takové rodiny stávají vděčnými účastníky charitních akcí, vzpomínkových setkání a vyhledávají podporu v klubu pozůstalých.
Povolání zdravotní sestry v hospici je vedeno vnitřním vztahem, nejde pouze o kladný přístup k lidem, ale i o soucitný vztah, vedený srdcem. Každý z nás nese k nemocným své vnitřní dary a charismata, jimiž je schopen obdarovávat. Neplníme pouze úkoly určené lékaři. Naše organizace inspirovaná křesťanskými hodnotami, je také nositelem naděje, pokoje, často v rodinách, kde naděje a hledání smyslu života a smrti, skomírá, v bolestném soužení těla i duše. Kolik naděje má vlastně smrt? Jak umírání doma proměňuje celé rodiny ve vzácné, mysteriózní okamžiky, až k uvědomování si vlastní smrtelnosti a podstaty života.
Vzpomínky na pacienty uchovávám na jednom určeném místě ve svém srdci. Jako pohádky. To místo se nekonečně rozpíná o další nové neopakovatelné příběhy lidství, kde zvítězil život a láska nad smrtí a bolestí. To místo uchovává i spousty radostných okamžiků a zhmotnění dobra, jako by se celé potencovalo právě v konečném období života. Zvláště staří umírající, otevírají pokladnice moudrosti a dokáží obdarovat svým laskavým srdcem svoji rodinu i naše pracovníky. To, co v nemocnici nejde, doma jde, domácí mazlíčci v posteli, chlazené pivo i návštěva sestřiček a lékařů doma, kdykoli je to potřeba.
Vztahy mezi námi a rodinou rostou ve vzájemné důvěře a otevírají dosud uzamčené dveře tužeb a přání, které dokážeme rozpoznat jen trpělivým nasloucháním a upřímným zájmem o dobro člověka.
Říkám si, kolik naděje má vlastně smrt? Kolik jí my sami dáme? Nebo, „až po tobě smrti, až po tobě, řekla naděje“, tím chci vyjádřit, že naděje přeci umírá poslední, jak to známe z hovorového pořekadla.
Většina takových polemik o konci života nemá jasnou, ani jednoduchou odpověď, ukazuje se, že kdo má víru, má i naději, avšak my jako hospic nadnášíme hlavně ty, kdo víru nemají, nedohlédnou na naději, a proto mají strach z konce života. Naše naděje se nedá nabídnout jako pilulka medicíny, co po spolknutí má trvalý účinek, lze ji však nabízet v nehmotné esenci lásky, solidarity, soucitu, leckdy i v obejmutí a takto, s pozvolným uvolňováním proměňuje, očišťuje, rozžíhá světlo ve tmě a přetváří životy rodin i dlouho po tom, co svíce jednoho konkrétního života vyhasla.
Autor: Mgr. Marta Doleželová, Domácí hospicová péče
