18. června 2020
Aktuálně Dom. hospicová péče
Terénní péče zdravotních sester, pečovatelek a hospicového týmu Oblastní charity Hradec Králové fungovaly v době nouzového stavu jen s minimem omezení. Ohlédnutí za nelehkých obdobím zpracovala Mgr. Martina Faltusová, sociální pracovnice Poradny domácí hospicové péče.
Domácí hospicová péče
Pro hospicovou péči byl koronavirus jako střela do hejna vlaštovek. Bylo jasné, že péči musíme a chceme zachovat. Většina z nás jsme však maminky, a tak uzavření škol a školek znamenalo se co nejrychleji domluvit, jak jsme schopni fungovat z domu a na dálku. Narychlo jsme na středisku nastavovali různé prostředky dálkové komunikace, někteří z nás se nově učili s novými aplikacemi. Od této chvíle (prakticky z hodiny na hodinu) jsme se neměli na středisku vůbec potkávat …. jak dlouho…nikdo nevěděl…Sestry přes veškeré překážky a ztížené podmínky (vyjížděly z domu, informace si předávaly telefonicky, u pacientů musely pracovat v ochranných pomůckách, často s obavou o zdraví sebe a své rodiny a bez podpory střediska v zádech) umožnily mnoha lidem odejít doma v kruhu svých blízkých. Byl na ně kladen velký tlak, kdy se musely rozhodovat, zda dát přednost práci či rodině. V případě sestřiček, které pracují zároveň i v nemocnici, to bylo často těžké zvažování, jak to zvládnou, kdy budou povolány do první linie, a jestli nejsou třeba nebezpečné pro naše pacienty a rodiny, když se pohybují i v nemocničním prostředí. Lékaři měli práci také ztíženou nutností rozhodovat více po telefonu a na dálku. Přijímání nových pacientů bylo zpočátku opatrné, museli jsme nově nastavit systém uzavírání smluv a telefonického poradenství z domu. Kromě péče sester a lékařů jsme si pravidelně volali s rodinami v péči a nabízeli jim prostor pro sdílení strastí, které se tou zvláštní dobou ještě prohloubily. Věnovali jsme se také pozůstalým klientům poradny a členům klubu pozůstalých. Všichni byli moc rádi za naše rozhovory a svěřovali se nejen s tím, jak zvládají odchod blízkého, ale také s tím, jak zvládají zvláštní čas koronavirový. I přes přísná pravidla jsme se vždy setkali se vděkem lidí, že fungujeme, s maximální spoluprací a pochopením pro omezené možnosti provozu. Celkem jsme v té době doprovodili 15 pacientů a telefonicky jsme poradili či podpořili 31 klientů poradny.
Pro tým byla tato doba velkou zkouškou. Někteří sami s dětmi, někteří osamělí na středisku, všichni se snažili dělat, co bylo v jejich momentálních silách. V době uvolňování pravidel jsme se opět, po dvou měsících samoty, nejistoty a nových pracovních postupů rádi shledali. Nebylo to však s nadšením „přežili jsme válku“ ale spíše: „pojďme se společně nadechnout a čekat, co ještě přijde.“
Charitní pečovatelská služba
"V pečovatelské službě byl největším kamenem úrazu v koronavirové době nedostatek kávy…všichni pečovatelé dále pečovali a fungovali na 100%. Na středisku si však vždy jen rozdělili práci (po menších skupinách) a již se zde nezdržovali. Po práci v rodinách se již na středisko nevraceli…Podařilo se přidělit pracovníky ke stále stejným rodinám, takže rizika byla minimalizována." řekl Mgr. Jakub Cutych vedoucí Charitní pečovatelské služby.
Pracovníkům velmi psychicky pomohlo, že od samého začátku měli dostatek ochranných pomůcek a přesné postupy řešení krizových situací. Proto nepracovali ve strachu a nejistotě. Také rodiny byly včas informovány o postupech v nouzovém stavu. Přesto rodiny občas měly obavy o své zdraví a vznikaly úsměvné situace, že pečovatelka sice mohla umýt klientku, nesměla však použít záchod, nebo chystala oběd na chodbě, aby nebyla příliš blízko… Rodiny se často sociálních pracovnic ptaly: „mě už se stýská po babičce, bude problém, když jí navštívím?“ Mnoho rodin v této době mohlo pečovat o své blízké samostatně, protože měli uzavřená zaměstnání, nebo byli s dětmi doma a brzy tak poznali, jak náročné to bez pomoci služby je. Péče se omezila na hygienu a navýšenou potřebu nákupů. Pečovatelé se při nákupech prodírali v době od 8 do 10 hodin mezi lesy holí a často si od ochranky vyslechli, že na 60 let vypadají opravdu výborně... úklidy, žehlení a další domácí práce musely počkat…Sociální šetření, poradenství, porady a podpora týmu probíhala především po telefonu a skypu. Těžší spolupráce byla s praktickými lékaři, kteří v mnoha případech nevydávali poukazy na pleny a podobně. Nejtěžší tak pro středisko bylo to, že se nemohli potkávat a měli ztíženou komunikaci. Všichni však věděli co, kde, jak a proč mají dělat, jak postupovat, a to je drželo v dobrém chodu.
Charitní ošetřovatelská služba
"Snad jen, že doba koronavirová nás prověřila asi všechny. Vybavuji si strach, který jsme ze začátku měli – nejen o sebe a naše rodiny, ale i o naše pacienty, o naši službu jako takovou. To bylo hodně psychicky náročné. Denní příval informací, které se měnily ze dne na den. Shánění ochranných pomůcek…. Některé rodiny měly z péče strach a rušily péče, které nebyly životně nutné, některé čekaly sestřičky ve skafandru, všichni však respektovaly pravidla a byly vděční za pomoc. Najednou jsme se museli naučit úplně jinak organizovat službu, tak abychom se nepotkávali (předávání informací pouze telefonicky), najednou některé věci vlastně nebyly až tak důležité. Vlastně díky za současnou techniku, kdy není problém komunikovat textem, obrazem i videem na dálku." řekla Markéta Bohuslavová, vrchní sestra Charitní ošetřovatelské služby.
V každém případě sestřičky CHOS jsou zvyklé a umí pracovat samostatně a vědí, že v terénu se musí spoléhat především samy na sebe. A doba koronavirová to ještě víc ukázala - všechno fungovalo tak jak má. Velkým pozitivem této doby skutečně bylo ověření, že tým je skvělý a samostatný a také nový náhled veřejnosti na zdravotníky a ocenění jejich práce.
