11. dubna 2025
Aktuálně sociální poradenství
Příběh pana Josefa je smutný, ale ještě smutnější by jeho závěr života byl, kdyby nenakontaktoval charitní služby. Byl by na konci života osamělý, bez zájmu okolí, dost možná by zemřel ve velkých bolestech sám, byl by ukřivděný. Ani by se neusmířil s dětmi a ani sám se sebou.
Příběh pana Josefa / křestní jméno bylo změněno/
V únoru 2024 volala do Poradny pro lidi v tísni paní s dotazem, zda by na nás mohla odkázat svého nevlastního bratra v seniorském věku. Ozval se jí po dlouhých letech, mockrát se neviděli. Oznámil jí, že je bez peněz, jestli by mu nějak nepomohla. Dále uvedla, že jejich vztahy nikdy nebyly nijak vřelé a že on je komplikovaná osobnost a svým chováním si často lidi kolem sebe znepřátelí, a odkazem na nás si splní svou povinnost, kterou k němu cítí. Víc mu pomoci nemůže ani moc nechce. Měla představu, že ho nakontaktuje na službu, která mu pomůže zajistit dávku hmotnénouze. Ujistila jsem ji, že se na Poradnu pro lidi v tísni může bratr obrátit.
Když mi pan Josef vylíčil svůj příběh, bylo zřejmé, že na žádnou dávku nemá ze zákona nárok. Od 18let pracoval v zahraničí, takže mu nevznikl nárok tam ani zde v ČR. Byl léta rozvedený a s bývalou ženou ani s dětmi žádný vztah neudržoval. Mluvil o sobě jako o někom, kdo se nikdy na nikoho neohlížel a dařilo se mu dobře, ale roky běžely, on zestárnul, kamarádi odešli, podnikání zkrachovalo, přišel o úspory, a tak se před několika lety vrátil do Čech. Kamarád z minulosti mu poskytl střechu nad hlavou. Nájem platit nemusel, jen elektřinu na jméno majitele, ale neměl smlouvu a kamarád už s ním dál nekomunikoval.
Počátkem roku 2024, to mu bylo 75 let, mu lékaři diagnostikovali rakovinu slinivky. Nikomu se o tom zatím nezmínil. Díky věku, měl státem hrazené zdravotní pojištění, ale jinak neměl nárok na žádnou dávku ani důchod.
Byl hodně zoufalý a ukřivděný skutečností, že v této jeho nezáviděníhodné situaci mu stát nenabízí v podstatě nic z toho, co si představoval (nějaký minimální příjem, domácí zdravotní služby a hlavně zájem.)
Bylo to období, kdy se hodně zlobil, rozčiloval, že nechápe jak to tady (v ČR) nesmyslně funguje, že musí snad nějak jít zařídit, aby se k nějakému sebe-zabezpečení dostal. Přece stát nemůže nechat na holičkách člověka s rakovinou……
Mluvil o tom, že si uvědomuje, že neumí jednat s lidmi, schází mu trpělivost. Mrzelo ho, že ve svém životě nemyslel na rodinu, na dětii. Mluvili jsme o možnostech, jak je oslovit, nebyl si tím ale jistý. Bál se odmítnutí. Bylo pro něj velice těžké přijmout, jaký život v minulosti měl a co mu z něj zbylo.
Fakultní nemocnice ukončila kurativní léčbu, vysvětlili mu, že teď je pouze prostor na paliativní léčbu. To bylo naposled, co jsme se viděli osobně, od té doby jsme kvůli zhoršení zdravotního stavu zůstali pouze v telefonickém kontaktu.
Motivovala jsem ho ke spolupráci se sociální pracovnicí Domácí hospicové péče, odmítl, stejně tak kontakt s nevlastní sestrou. Ale povedlo se zmobilizovat známého, který mu doma vypomohl s nákupy apod. Pan Josef chtěl i nadále zůstat v kontaktu a povídat si o možnostech oslovit děti v zahraničí a nebýt na to všechno sám. Nakonec se mu to podařilo. Děti za ním na víkend před Velikonocemi 2024 přijely.
Žádal o informace ohledně možností domácí zdravotní péče. Zkontaktovala jsem sociální pracovnici Domácí hospicové péče a ta pana Josefa zorientovala v jeho možnostech domácí hospicové péče, případně pobytu v hospicu. Bylo potřeba vyjasnit, jak bude služba hrazena. Díky Domácí hospicové péči se podařilo pobyt v hospicu vyjednat, náklady nakonec uhradila jeho nevlastní sestra.
Brzy na to, po Velikonocích 2024, v klidu a bez bolestí zemřel.
Zpracovala: Mgr. Zdislava Čepelková, vedoucí Poradny pro lidi v tísni.