11. listopadu 2021
Aktuálně Ošetřovatelská služba
Jako zdravotní sestra v domácí péči pracuji již téměř 6 let. K naší práci patří i péče o pacienty v terminálním stádiu onemocnění. Mnohdy, i díky domácímu prostředí, nás osudy našich pacientů a jejich rodin zasáhnou mnohem více, než bychom si přáli a možná i chtěli.
V srdci si nesu aktuálně příběh pana B. Nevím, proč právě tento. Pan B. nebyl ani nejmladší, ani nejstarší pacient, kterého jsem doprovodila. Nebylo nic, co by jakkoliv jinak poutalo moje vzpomínky. Tradiční model laskavé rodiny, milujících dětí a manželky. Nicméně, dostal se mi „ pod kůži“.
Když jsem pana B. začátkem září přijímala do péče, on i jeho paní již znali nepříznivou diagnózu a věděli, že možnosti léčby jsou již definitivně vyčerpané.
Do takových domácností se jezdí vždy s nejistotou. Víte, jak to skončí, doufáte v ten nejmilosrdnější průběh a dobrou spolupráci s lékaři a rodinou tak, aby byl zajištěn veškerý komfort pacienta. Pro rodiny je obvykle nejtěžší pochopit, co ve skutečnosti pacient opravdu potřebuje. Najednou není potřeba dodržet pitný režim, najednou není nutné jíst. Je důležité přijmout, že v tento moment je nejdůležitější, aby byl pacient v maximálním možném komfortu. Takto se to snažím rodinám vždy vysvětlit.
Pan B. byl při příjmu do naší péče chodící, ve slabší fyzické kondici, nicméně v dobré náladě a rád, že je doma. Byl hovorný a milý. Jeho paní byla úžasná a statečná žena. Přestože situace, kterou procházela byla zdrcující, chápala ji a velmi dobře spolupracovala. Stávaly jsme často spolu venku na zahradě a hovořily o jejím manželovi i o životě a probíraly vše potřebné tak, aby nelehké informace zvládla unést a měla i možnost ulevit si od svých obav.
Několik návštěv probíhalo v poklidu. Od konce září bylo však pozvolna nutné podávat silnější léky na bolest a další medikamenty. Stále to ale bylo období, které bylo pro pacienta vcelku dobře únosné. Na manželce bylo však již znát počínající vyčerpání a naše rozhovory na zahradě se tak staly každodenní rutinou. V polovině října se zdravotní stav manžela náhle výrazně zhoršil.
Zemřel v poklidu.
S manželkou a synem jsme ještě v noci zajistili vše potřebné a já s nimi ještě nějaký čas zůstala. Bylo moc smutné, vidět všechny plakat. Odešel nejbližší člověk. Manžel, táta, který by vzhledem ke svému věku mohl ještě mnoho let prožívat se svými milovanými. Byla jsem ale v podstatě klidná a i spokojená. Cítila jsem, že se povedla krásná věc. Chtěl zemřít doma, a to se mu vyplnilo. Byl obklopený láskou a vším, co měl rád a tolik miloval. Zvládli jsme to. Jeho poslední přání se naplnilo, a to je to nejpodstatnější. Vnoučátka se bohužel již nedočkal, ale jako jediný člen rodiny znal od dcery pohlaví miminka.
Vnímala jsem, že pro manželku byla nejtěžší chvíle ne moment úmrtí, ani oblékání zemřelého manžela, ale chvíle, kdy jsme stály na chodníku a ona sledovala odjíždějící vůz pohřební služby. To byla skutečně jeho poslední cesta.
Vždy, když pojedu kolem a budu spěchat za dalším pacientem, vždy si vzpomenu na upřímné oči pana B. a na naše povídání. Vzpomenu na pocit sounáležitosti, na uvědomění, že jsem byla ve správný čas na správném místě, kde jsem byla důležitá nejen jako zdravotník, ale i jako člověk.
A asi ještě hodně dlouho budu vidět na té velké zahradě dvě ženy...
Napsala: Petra Filipová, zdravotní sestra Charitní ošetřovatelské služby
