Kdy vzniklo v Hradci Králové Intervenční centrum pro osoby ohrožené domácím násilím?
Tato specializovaná sociální služba vznikla v České republice, tedy i v Královéhradeckém kraji se sídlem v Hradci Králové v roce 2007.

Co je jeho hlavním cílem?
Naše motto je: Život bez násilí. I když ho nemůžeme zcela zastavit, snažíme ho co nejvíce eliminovat. 

S čím konkrétně se na vás klienti obracejí a v jaké míře?
Specializujeme se na násilí, které se děje v domácnostech. Pracujeme s lidmi od věku šestnácti let. Nabízíme komplexní pomoc od krizové intervence až po pomoc se soupisem právních návrhů. Naše služby jsou zdarma. Lidé se k nám dostávají dvěma způsoby. Buď si nás člověk sám vyhledá a přijde osobně s tím, že potřebuje pomoc. Druhý způsob je přes policii, s kterou spolupracujeme. Když se v domácnosti stane nějaký incident, u kterého zasahuje policie a využije institutu vykázání násilníka z bytu, záznam skončí u nás v intervenčním centru. Jako intervenční centrum na něj reagujeme a nabízíme aktivní pomoc. Máme k tomu k dispozici sociální pracovníky, právníka, psycholožky a terapeutky.   

Mohla byste specifikovat domácí násilí?
„Pojem domácí násilí je velmi komplikovaný a panují kolem něj různé mýty. Z našeho pohledu se děje mezi blízkými osobami, je psychické, ekonomické, fyzické a sexuální

Co ho obvykle vyvolává?
Ta škála je velmi pestrá. V některých domácnostech dochází k tak zvanému situačnímu násilí, které vyvolává například alkohol, stres, emoce. Je doprovázené ničením věcí, vulgaritami nebo i fyzickým napadením. Potom jsou samozřejmě vážnější dlouhodobé případy domácího násilí.  

Podílí se na něm výraznějším způsobem alkohol?
V některých případech alkohol situaci zhoršuje. Po jeho konzumaci spadnou zábrany a člověk dopustí něčeho něco, co by ve střízlivém stavu neudělal. U některých jedinců může vyvolat agresi.

Dá se nějak agresor charakterizovat?
Je to zase celé spektrum příčin. Někdy člověk neumí se stresem pracovat jinak než, že se dopouští agrese, někdy hraje vliv i neléčená psychiatrická diagnóza, jindy jde o poruchu osobnosti. Svou roli může hrát i nízké sebevědomí či rozmanité frustrace.

Může být spouštěčem také rodinné prostředí, v němž násilník vyrůstal?
Ano, velký vliv může mít to, co člověk viděl doma, je to jedna z možností. Abychom mohli navrhovat nějakou pomoc, musíme se něco dozvědět o násilné osobě, která nezvládá svou agresi.

Převažuje fyzické násilí nad psychickým?
Je to velmi různé. Jsou však vzácnější případy, kdy převažuje psychické násilí. U vážných případů je obvyklé, že je vždy přítomno fyzické násilí.

Předpokládám, že mezi násilníky převažují muži. Setkali jste se ale s násilím žen na mužích?
Samozřejmě se čas od času objeví i násilná žena, ale není to tak časté jako u mužů. Ale i oni se stávají obětí domácího násilí, ale jde spíše o psychickou formu. Muži v tomto ohledu tolik nevyhledávají pomoc. Hraje v tom roli stud, proto více volají na anonymní linky či se obracejí na terapeuta, než by osobně vyhledali sociální službu. My sice pracujeme s rovinou partnerského násilí, ale dostaly se k nám i případy násilí mezigeneračního, kdy agresivní osobou je obvykle vnuk nebo syn.

Do jaké míry může domácí násilí poškodit děti v rodině?
Velmi významně. I když jsou děti pouze svědky domácího násilí, má na ně zásadní dopad. Je samozřejmě iluze si myslet, že děti o násilí nevědí, což je častý mýtus. Minimálně vnímají psychické rozpoložení rodičů. Pokud však děti nejsou přímo týrané a jsou pouze svědky domácího násilí, v České republice to bohužel nehraje velkou roli, i když takové prostředí není pro děti bezpečné.

Proč se některé oběti bojí o svém problému mluvit nebo si ho připustit?
Oběti domácího násilí jsou specifické. Když vás někdo napadne venku, chcete, aby byla přivolána policie a pachatel byl potrestán. Když vás ale partner napadne doma, je to něco jiného, protože jste si ho vybral, máte ho rád, máte s ním děti, jste na něm třeba ekonomicky závislý, nemáte kam odejít a je tam spousta dalších propojení. Když dojde poprvé k napadení, je to pro oběť obrovský šok, že nejbližší člověk se chová tak špatně. Je v tom velký pocit viny a stud se s tím někomu svěřit. U mezigeneračního násilí se rodiče obviňují z toho, že děti špatně vychovali. Navíc u vážných případů představuje cesta trestním řízením pro oběť značnou psychickou zátěž. Naše klientky, které zažily vážné domácí násilím, z toho často trpí posttraumatickou stresovou poruchu. Všechny ženy, které to dotáhly do zdárného konce jsou podle mě hrdinky.

Obrátil se na vás někdo z rodiny či přátel oběti, že násilí zaznamenal?
Stává se to. Mnohdy oběť násilí ani neví, že je nějaká pomoc dostupná a že existuje nějaká cesta, která je z toho vyvede ven. Její přátelé, kamarádi či kolegové z práce se na nás obracejí a my se jim snažíme poradit, jak tu osobu s námi propojit a dostat ji k nám.  Klientce, která se stala obětí domácího násilí a využije naše služby, se snažíme vysvětlit, že domácí násilí není normální. Čím déle totiž v této situaci žije, přestane vnímat, že to není v pořádku a že se to ve zdravém vztahu neděje.

Je vůbec reálné agresora od násilného chování odradit?
Je to samozřejmě složité. Jsou typy násilníků, kteří se tak chovají i venku, to je ta zřejmější verze. Jsou ale také ti, kteří to skrývají. Násilník může působit okouzlujícím dojmem a okolí si neumí představit, že by se něčeho takového dopouštěl. To jsou ty nejtěžší kalibry, protože to násilí je vlastně skryté.  

Mohla byste ve vší diskrétnosti přiblížit nějaké křiklavý případ domácího násilí?
Jeden z takových závažných případů se týká klientky, říkejme ji třeba Tereza, kterou mám v péči už tři roky a je cizinka. Dostala se k nám, když její partner byl za násilí vůči ní vykázán policií ze společné domácnosti. Pomohla ji v tom kamarádka, protože ona sama by asi nenašla odvahu vyhledat pomoc. Násilí, které se u ní doma dělo, bylo velmi vážné – fyzické, psychické, sexuální i sociální, a to i v době jejího těhotenství. Její druh ji izoloval od okolí, ztratila veškeré přátelé, mnohokrát se stěhovali, neznala nikoho, na koho by se mohla obrátit se svými problémy. Naším prvním úkolem bylo paní Tereze vysvětlit, jak se bude postupovat, co může dělat a dodat ji pocit bezpečí. Je matkou nezletilé dcery a neměla peníze. Museli jsme ji tedy proto propojit s orgánem sociální právní ochrany. Protože nebyla schopna finančně utáhnout byt, v němž žila, zajistili jsme ji pobyt v azylovém domě. Její partner byl na základě řady důkazů nakonec obviněn, bylo proti němu zahájeno trestní řízení a po celu dobu nesměl partnerku kontaktovat. Protože se paní Tereze dostalo rychlé pomoci a začala na sobě pracovat, situaci poměrně brzy zvládla, i když to byla trnitá cesta.  

Měla na růst domácího násilí vliv pandemie nákazy covid-19, kdy rodiny musely být více spolu, než bylo obvyklé?
Mnoho obětí mělo pocit, že přestalo všechno fungovat a nemají se kam obrátit o pomoc, což ale nebyla pravda. Policie a sociální služby v covidové době byly dostupné a fungovaly. Nezaznamenali jsme žádný větší nárůst závažného násilí, i když samozřejmě u toho dlouhodobého pandemie situaci ještě vyhrotila. Pokud jsme nějaký nárůst zaznamenali, bylo to u situačního násilí, kdy musela policie více zasahovat v domácnostech. Vyvoláno byla například stresem, alkoholem, prostě šlo často o zkraty. Obecně v domácnostech ale rostly konflikty. Za uplynulý rok bylo v Královéhradeckém kraji z domácností preventivně policií vykázáno 112 násilníků, což bylo druhé nejvyšší číslo za dobu existence intervenčního centra.

Jak nepříjemné příběhy spojené s domácím násilím snášíte vy osobně?
Pracuji tady osm let, z toho tři roky tuto službu řídím. Jsem primárně krizový a sociální pracovník, teprve potom vedoucí. Musím říci, že je to někdy hodně těžké a práce je náročná hlavně v tom, že domácí násilí je hodně komplikovaný jev. Pochopit psychologii oběti je složité, když se jí snažíte pomoci a ona to nechce. Abyste viděl nějaký výsledek, je to často běh na dlouhou trať. V tomto oboru důležitá trpělivost a vůle to vydržet. Abychom to zvládli, pomáhá nám supervize a nesmírně důležitá je psychohygiena. Je však třeba říci, že ne každý se pro tuto práci hodí a nezvládne stále poslouchat věci, které jsou mimo normalitu, protože násilí není normální. Pracovat s traumatizovanými lidmi bere hodně energie. 

Zdroj Salonky: Hynek Šnajdar
Foto: Ondřej Littera