Významný český básník Vítězslav Nezval kdysi vložil do své básně jeden úžasný verš, větu,  která mě provází celý život:„Člověk je dítě, čeká na pohlazení anebo hyne“.

Kdybych byla dítětem, určitě mě na Středisku rané péče zaujme hned na chodbě velký dřevěný krokodýl. Můžete mu kroutit s očima, cinkat, tahat a dělat s ním když ne psí tak alespoň krokodýlí kusy. V  herně bych nevynechala obrovský bazén plný barevných balonků, ve kterých se dá krásně válet a relaxovat a nedalo by mi moc práce zde objevit hračky, kterým nevadí, že je prozkoumáte, nýbrž jsou k tomu přímo určeny. Strop a bílé stěny, ty jsou nejfantastičtější v tom, že se po zatemnění během chvíle mohou proměnit v džungli, ve které se směle pohybují svítící hadi, světelné berušky a futuristické koule reagují na dotek nebo tam světla baterek jen lehoučce vytahují ze tmy blýskavé věci jakoby poklady z podmořského světa.   

Možná bych se trochu bála vejít do tmavé místnosti, která slouží pro vyšetření zraku a zrakovou terapii, ale jen do té doby, než bych objevila různobarevné lampy s plujícími bublinkami či svítícími vlákny, zázračně  svítící duhovou hmotu či blikající uzlíky,  nechala bych se překvapit zvuky, které se rozezní po doteku roztodivných zvukových hraček. Roztočila bych kolotoč s rolničkami a zvonky a jen těžko by mě odtrhli od pokladů, které nabízí kouzelný stolek, který svítí a dají se na něho přikládat různá pestrobarevná sklíčka, snad diamanty a drahokamy.

Poradkyně rané péče by přede mnou jistě zatajily množství dřevěných  puzzlí či jiných vkládaných hraček i skříň s pomůckami, na jejichž výrobě se podíleli dobrovolníci. Dokážu si představit, že pokud by stačilo jen pár nestřežených okamžiků a pečlivě poskládané pracovní materiály by nedala dohromady ani Popelka se všemi svými zvířecími pomocníky.

Kdybych byla dítětem, hrála bych si ráda na středisku a jistě bych si ani nevšimla, že mě odborné poradkyně, které se tváří jako tety, vlastně diagnostikují anebo předvádí mamince a tátovi, jak se mnou mají pracovat.

Jakou radost asi musí mít děti, když přijede „jejich teta“ za nimi domů a přiveze jim celou tašku takových krásných hraček! Jistě netuší, že jim hračky vlastně pomáhají a povzbuzují u nich schopnosti, které to právě potřebují. Jakou vděčnost cítí asi rodiče, že mají příležitost půjčit si hračku, která je cílená právě pro rozvoj jejich dítěte a navíc by její pořízení mnohdy znatelně zasáhlo jejich rodinný rozpočet.

Možná si i uvědomují, že za takovými hračkami stojí i konkrétní dárci a nadace, díky kterým hračky putují z rodiny do rodiny a pomáhají tam, kde je třeba.

A když se omrzí, putují omyté a vydezinfikované zase dál. A slouží, i když se rozbijí a šikovní dobrovolníci z nich použijí alespoň části. Zajímavá torza hraček jejich ruce promění na poznávací, dotykovou nebo zrakovou pomůcku nebo pomůcku k podpoře psychomotorického vývoje. Do výroby takových pomůcek se zapojují i tatínkové dětí a je zajímavé sledovat jejich pozoruhodné nápady a vychytávky, které využívají dostupné věci a které v mnohém předčí sériovou výrobu.

Kdybych byla dítětem, určitě bych si to užila!

Napsala Ing, Jana Plášilová