26. března 2019
Aktuálně raná péče
Poradkyně Střediska rané péče Sluníčko prožila s rodinou malé Růženky dva roky.Příběh Růženky je příběhem malé holčičky, která start do života neměla jednoduchý. Díky Zuzano za příběh, za citlivá, milá, upřímná slova. Díky za Růženku!
S Růženkou a její rodinou jsme spolupracovali od května roku 2017. Na začátku, v průběhu roku 2017, jsme hodně řešili začátky – jak vést Růženku k tomu, aby začala používat alespoň nějaká slůvka, jak začít doma nastavovat hranice, aby se Růžence i dalším členům rodiny doma společně dobře žilo, jak naučit Růženku, aby si začala alespoň někdy hrát s hračkami jako ostatní děti. Jak požádat o příspěvek na péči, jak vůbec začít uvažovat o hledání dobré mateřské školy. Hodně jsme také mluvili o tématech, která jsou velmi živá na začátku - proč právě vývoj Růženky je odlišný od vývoje jiných holčiček v jejím věku, jak získat přesnější pohled na to, co to vlastně s Růženkou je a jak jí pomáhat.
Do roku 2018 už jsme s rodinou vstupovali s mnoha dobrými věcmi – rodina znala mě, jako svou poradkyni, maminka věděla, co prakticky může od služby rané péče očekávat, co také může očekávat ode mě. Já jsem zase znala dobře maminku i malou Růženku, trochu jsem znala i Růženčina staršího bráchu, z vyprávění maminky také tatínka, seznámila jsem se s babičkou. Věděla jsem, co si rodina ze spolupráce s ranou péčí bere, co je pro ni užitečné, jak mám o věcech mluvit, aby byly pro maminku co nejsrozumitelnější a nejpřínosnější.
Rok 2018 se tak v naší spolupráci stal rokem dobře postupujících praktických kroků. Rodiče plánovali Růženčinu blízkou budoucnost a společně ji vytvářeli, a já mohla být u toho, když se některé nápady rodily a vyjasňovaly a potom jsem také s nadšením sledovala, když se naplňovaly.
V první čtvrtině roku se čekalo na výsledky žádostí o příspěvek na péči a průkaz osoby se zdravotním postižením, rodiče dostávali z úřadu práce různě pruhované dopisy (vlastně vždycky s modrým pruhem) a nebáli se jich – také proto, že jsem podrobně dopředu probírali, co všechno se musí stát, než padne definitivní rozhodnutí. S výsledkem byli rodiče spokojeni, proto nenastalo jinak v mnoha rodinách „oblíbené“ druhé kolo (odvolání proti rozhodnutí s následným několikaměsíčním čekáním a návštěvou komise na úřadu práce). Již v březnu jsme si tedy mohli odškrtnout jednu položku z plánu.
Mezitím se ale už rozbíhala další štafeta – příprava na mateřskou školu. Na rozdíl od vrstevníků to pro rodiče Růženky znamenalo mnohem víc než jen dojít na zápis do nejbližší školky. Už v roce 2017 zatelefonovali do speciálně pedagogického centra. Na jaře roku 2018 jej několikrát s Růženkou navštívili, výsledkem byla doporučení, jakou mateřskou školu hledat, co by mohla Růženka v takové školce dobře zvládat a na co bude potřebovat pomoc navíc, třeba přítomnost asistenta, nebo nabídku nějaké alternativní formy komunikace (komunikace kartičkami s obrázky). O všech těchto návštěvách jsme s maminkou podrobně mluvily, maminka si dopředu formulovala, na co se bude chtít v centru zeptat, co potřebuje podrobně řešit, co všechno je pro ně důležité, aby se mohli pustit do toho báječného dobrodružství – pomalu začít pouštět Růženku do velkého světa, zatím sice jen do malé školky, ale přece jen dál od máminy a tátovy náruče.
Na všech návštěvách jsme s maminkou hodně mluvily o tom, jak se vyvíjí Růženčiny schopnosti komunikovat s lidmi. Byla to oblast, na které rodina chtěla hodně pracovat, proto jsem pokaždé pečlivě pozorovala, jaké komunikační dovednosti Růženka s maminkou, nebo se mnou používá. Podrobně jsem mamince popisovala, co vidím, společně jsme to dávaly dohromady s pozorováními maminky, a tak jsme mohly vymýšlet, co dělat dál. Maminka si postupně vyjasňovala, ve kterých chvílích může předstírat, že vůbec netuší, co jí zrovna teď Růženka ukazuje, a Růženku to povzbudí, aby se snažila vyslovit opravdové slovo, které jí jako kouzelná formule splní velké přání. A kdy naopak Růženka nedokáže ještě to správné slovo použít, a kdyby se máma tvářila, že jí nerozumí, Růženku by to rozzlobilo a odradilo od další snahy komunikovat. Zní to jako úplně samozřejmá věc, ale pro rozvoj Růženčiny řeči to byla opravdu základní otázka.
A tak se nejprve objevilo úplně kouzelné slovo „pepepon“, díky kterému získávala Růženka své milované písničky v mámině telefonu. Po několika měsících si už Růženka o telefon říkala jednoduchou větou, s trochou nápovědy od mámy.
Růženka je holčička, které miluje všechny „holčičí“ důležitosti – hezké oblečení, šminky, tancování na písničky, ráda se na sebe dívá do zrcadla. A tak jsme zjistili, že jemnou motoriku a počátky grafomotoriky nechce trénovat s tužkou, ale velmi ochotně se do toho pustí s rtěnkou – pečlivě červenila rty mámě, sobě i panenkám. Dalo mi někdy trochu práce ubránit se, abych neodcházela z konzultace úplně celá „krásná“, a to podle představ Růženky. Takové momenty byly výbornou příležitostí, jak s maminkou probírat nastavení hranic v rodině, mluvily jsme o tom, co Růženka může a nemůže, jaká pravidla v rodině platí, zda jsou pro Růženku srozumitelná, a co rodiče mohou dělat, když Růženka hranice opakovaně překračuje. Jestli to znamená, že jim nerozumí, nebo zjistila, že se nic moc neděje…
Jaro a léto byly ve znamení velkých pokroků v řeči, od jednoho slova se Růženka dostala k několika desítkám aktivně používaných slov. Většině rozuměli jen Růženčini nejbližší, ale už to byla slova s významem, která Růženka používala ve správném kontextu k naplňování svých potřeb. Také to bylo období, kdy Růženka začala alespoň někdy chodit na toaletu a bylo tak jasné, že plenky už pomalu, ale jistě nikdo v tomhle domě nebude potřebovat.
A pak přišel podzim. Růženka šla do školky. Byla to veliká věc, ale protože byla dobře připravená (rodiče pečlivě vybrali mateřskou školu, vše potřebné připravili se speciálně pedagogickým centrem, i během konzultací se mnou si vyjasnili, co od školky čekají, na jak dlouhou dobu tam bude Růženka chodit, jak si představují dobrou adaptaci), vyšla výborně. Růženka si ve školce rychle zvykla, brzy pochopila, co a jak dělat, jak se zapojit do společných činností, paní učitelky si s Růženkou rychle porozuměly.
Potom rodiče začali spolupracovat s logopedkou (kontakt na ni dostali od nás) a Růženčina řeč zase poskočila. Teď už Růženka dokázala jednoduše odpovědět na obvyklé otázky, sama se také dokázala ptát na to, co ji zajímalo. Uměla si tak hezky vymezit vlastní hranice. Na otázku: „Chceš ještě pracovat?“, mi bryskně odpověděla: „Ne!“
Při říjnové konzultaci jsem byla svědkem následujícího rozhovoru:
Růženka: „Mami, mami!“ Maminka: „Ano, co je?“ Růženka: „Táta?“ Maminka: „Je v práci.“ A Růženka si odběhla hrát, viditelně spokojená, že se dozvěděla to, co potřebovala. A tak jsme se s rodiči domluvili, že všechny cíle, na kterých chtěli s ranou péčí spolupracovat, jsou již splněné. Komunikace a řeč se u Růženky rozvinula natolik, že Růženka plynule rozvíjela své dovednosti doma i ve školce, dobře spolupracovala s logopedkou. Rodiče se cítili jistí v tom, jak nastavovat a držet hranice, co chtějí Růžence povolit a co už je naopak zakázané, byli si jistí, že už se o těchto pravidlech dokáží s Růženkou domluvit. Růženka denně spokojeně navštěvovala mateřskou školu stejně jako její vrstevníci.
Když jsou splněné cíle, tak je čas na další dobrý praktický krok – skončit sociální službu. Proto v prosinci proběhla úplně poslední konzultace, na které jsme s maminkou a Růženkou dopověděly ještě to, co nám chybělo. Společná práce byla hotová. Hodně štěstí!
Napsala a prožila: Mgr. Zuzana Sýkorová, poradce rané péče
